Co dám, to dostanu!

S negativní myslí dál nedojdete. Buďte pozitivní a přitahujte pozitivní věci.  Život bude lepší.

Co najít na východě? Díl 4.

Chcete prožít plnější, vyrovnanější a šťastnější život bet stresu? Zkuste jednoduché asijské principy práce s vlastní myslí. Jen je nejdřív musíte vyhrabat z haldy mystických nesmyslů.

„Pustina má svá tajemství,“ napsal přes sto lety slavný švédský cestovatel a objevitel Transhimálaje Sven Hedin. „Duchové se vznášejí nad horami Tibetu. Duchové zemřelých hledají si v neznámých končinách nové sídlo, nové vtělení v řetězu stěhování duší.“ Základem východní filozofie je totiž přesvědčení, že duše všech živých bytostí procházejí samsárou, cyklem mnohonásobného znovuzrození a převtělování (reinkarnace) směrem ke konečnému vykoupení (mókša, v buddhismu nirvána). Nemusíte na to věřit, ale je hezké si s tou představou pohrávat.

V každém ze stovek tisíců našich návazných životů se podle Asiatů můžeme v závislosti na svém předchozím chování, skutcích a myšlenkách mókše buď přiblížit, nebo naopak vzdálit. Máme tak prý možnost se zrodit v širokém vzestupném intervalu vtělení od červa až po boha. Tělo je jen jakýmsi přechodným a zcela nepodstatným „převlekem“ duše, který lze kdykoliv odhodit a nahradit úplně stejně, jako když si oblékáme čistou košili. Rozdíl je jen v tom, že na rozdíl od použitých košilí si v tomto životě na svá minulá vtělení nedokážeme vzpomenout a tím pádem nejsme schopni celý proces reinkarnace odhalit a řídit.

Mirek Dušín radí

Naše konkrétní současné vtělení (tedy „košili“, kterou máme právě na sobě) ale neurčuje žádný osud či bůh – způsobili jsme si ho my sami. Špatné skutky a myšlenky totiž plodí špatnou karmu, která nás na základě karmického zákona skutkové odplaty v dalším životě vzdálí vykoupení a uvrhne zpět do nižšího vtělení. S dobrými skutky a myšlenkami je tomu právě naopak – plodí dobrou karmu, která nám zaručí budoucí vyšší vtělení. Tento prastarý východní princip je dnes snad nejčastěji dezinterpretován nejrůznějšími západními cvoky a vypočítavými kšeftaři s duchovnem z hnutí New age. Viz všechny ty potrhlé „minulé životy“, „regresní terapie“ a „karmické analýzy“.

Podle obyvatel Východu se duše převtělují tak dlouho, dokud se úplně neočistí od karmických následků svých činů. Karma ale není žádným trestem ani odměnou. Je jen obecným neosobním principem, podle něhož svět funguje. Pro lepší pochopení lze karmu interpretovat i v čistě materialistickém smyslu – jde prostě o zákon příčiny a následku. Náš osud je tedy prostým výsledkem našich vlastních činů. Když kouřím, je celkem logické, že si způsobím rakovinu, když budu naopak cvičit, stanu se podle Mirka Dušína zase brzo chlapíkem.

Pro hinduistu platí tento logický zákon příčiny a následku i mezi jednotlivými vtěleními. Náš osud a postavení v tomto životě je tedy výsledkem toho, jak jsme se chovali v životech minulých. Jinak řečeno, vše dobré dělá člověk jen a jen pro sebe, zlem neubližuje druhým, ale zase jenom sobě. Vše dobré i zlé, co v tomto životě udělám, se mi v příštím životě vrátí podle toho, jestli jsem si v tomto životě nastřádal dobrou nebo špatnou karmu. To je někdy v každodenním životě prostých Indů interpretováno zcela doslovně, ba až komicky. Kdo třeba ukradne na trhu látku, narodí se prý v příštím životě jako žába.

Pomsta je hořká

Blábol? Možná ano, ale kupodivu to funguje i když na žádné převtělování nevěříte. Všechno, co děláme, totiž ovlivňuje naše podvědomí. Představte si, že vám někdo něco zlého udělal. Vymyslíte „sladkou“ pomstu a hezky mu to osolíte. Zlo oplatíte zlem. Svoje podvědomí si tím ale „zasviníte“ mentálním otiskem zla, které jste způsobili. Můžete si stokrát opakovat, že si to ten hajzl zasloužil, ale už se nezbavíte pocitu, že jste vlastně stejný hajzl jako on. Mentální otisk vašeho vlastního zla vám bude bránit prožívat štěstí. Zlí lidé jsou vždy bez výjimky nešťastní, a můžou si za to sami. Zlé činy a negativní emoce se jim totiž vracejí jako bumerang a rozleptávají jejich mysl.

Příklad: představte si nechutnou rozvodovou bitvu, ve které se manželé hádají o příbory, fíkusy a děti a jeden na druhého s pomocí právníků vymýšlejí co největší „sviňárny“. Myslíte, že až to skončí, budou ze svých „vítězství“ šťastnější než ti, kdo se o dělení majetku věcně a velkoryse dohodnou, aniž by bývalého partnera považovali za doživotního úhlavního nepřítele? Ne! Pokud druhého bombardujete zlem, zákonitě budete mít sami v hlavě zlo. Přemýšlení ve stylu „Proč bych to pro něj dělal, když z toho sám nic nemám“ ještě nikoho vnitřně šťastným neudělalo.

A naopak – když se člověk k lidem kolem sebe chová hezky, aniž by tím něco sledoval, vysílá dobro, které obratem sám přijímá v podobě vnitřního uspokojení. Ve městě vás zastaví cizinec, který se ptá na cestu, a vy si s ním kousek zajdete, aby nebloudil. Máte z toho hřejivý pocit, stejně jako když někomu dáte dárek a vidíte, že mu udělal radost.

Právě při cestování po Asii se člověk velmi často dostane do situací, které mu tohle připomenou. Cizí muž od vedlejšího stolu za vás zaplatí čaj, protože jste „hosty v jeho zemi“. Spolucestující v autobuse vám nabídne, abyste u něj přespali, a jeho rodina vám přichystá bohatou večeři. Nabídnuté peníze ráno odmítnou. V Česku by se vám nic takového nestalo. Na Východě tyhle situace bývají tak intenzívní, až se člověk sám před sebou stydí, že se k lidem kolem sebe nechová stejně hezky. Ale proč to vlastně neděláme, když je to ten nejjednodušší způsob, jak mít v životě dobrý pocit?

Defragmentace harddisku

„Kolik lidí, tolik cest, jen cíl zůstává stejný. Aby ti všichni rozuměli, musíš ke každému mluvit jeho jazykem,“ říkají Indové. Alternativních způsobů dosažení východního osvícení jsou podle nich tisíce a pro každého člověka je v souladu s jeho založením vhodná jiná duchovní cesta. Pro někoho to může být askeze, pro jiného sexuální vytržení, modlitba, doživotní mlčení, meditace, drogové opojení… V každém případě je ale dobré si uvědomit, že cesta k jakémukoli poznání je obtížná a dlouhá a žádné zázračné návody a tajné recepty k rychlému osvícení neexistují. Zařadit hledání duchovna jen jako jeden z mnoha cílů cesty do Asie je proto nesmysl. Význam mají jen dlouhodobé pobyty na předem pečlivě zvolených místech, kdy člověk přesně ví, co a proč vlastně hledá. Za pár dní návštěvy v ášramu či buddhistickém klášteře se nedozvíte a nepochopíte prakticky nic.

Průměrný skutečně kvalitní jógový či meditační kurz nebývá kratší než půl roku. Několikadenní pobyt, na kterém vám někdo řekne, že se máte posadit do lotosové pozice, uvolnit se a sledovat svůj dech, je k ničemu. Skutečně přínosné programy vyžadují přísnou sebekázeň, které je přizpůsoben celý denní program. Aby se totiž člověk naučil ovládat svou mysl, musí se vzdát spousty běžných věcí. Vstávat třeba ve tři hodiny ráno, jíst vegetariánské jídlo bez chuti, vzdát se sexu, kouření a pití, celý den nemluvit… Transformace osobnosti prostě není nic jednoduchého a není „zadarmo“. Tato omezení slouží k tomu, aby se v běžném životě neustále roztěkaná a rozrušená mysl zklidnila a mohla se ponořit sama do sebe.

„Pokud to nezvyklé prostředí a dění budete vnímat očima turisty, ovane vás – a možná i unese – exotické kouzlo asijské religiózní kultury,“ varuje buddhistický mnich Ashin Ottama. „Jestliže ale navštívíte klášter se záměrem z celého toho prostředí a dění také něco hlouběji pochopit, ocitnete se na prahu dlouhého procesu sestavování 10 000 kouskového puzzle. Otevře se vám rozsáhlá oblast slibující hluboké obohacení, ale také nekonečnou frustraci… V Asii má život mnicha také svoji velmi realistickou stránku a ten, kdo jde jen za svými ideály, obyčejně velmi rychle přistane na svém nose.“

O rozčarování těch, kteří se do východních ášramů či klášterů vydali s povrchní touhou najít zde do tří dnů zaručený návod k osvícení bylo už napsáno mnoho. Srandu z nich mají i sami Indové – indická spisovatelka Gíta Mehta o nich napsala skvělou tragikomickou knížku Karma Cola – výprodej tajemného Orientu (česky Argo 1999). I podobné zklamání je ale paradoxně důležitým krokem na cestě k prozření. Hlavní překážkou na této cestě je totiž podle Indů mája – mámení, závoj iluzí a falešných představ. A iluze o tom, že duchovno se dá najít jen v Indii je jedním z největších mámení a přeludů, které vás mohou potkat.

Něco jako čištění zubů

I když si z Asie neodvezete žádná mystická tajemství a nadpřirozené schopnosti, může vás cesta ve spirituálním smyslu obohatit. Setkání s mnoha odlišnými náboženstvími, s mnoha alternativními cestami hledání něčeho vyššího přinejmenším naučí člověka toleranci. Aniž byste propadli nějaké konkrétní módní východní víře a stali se z vás buddhisté, hinduisté či polonazí fakíři na ložích z hřebíků, můžete na východě najít klid. Na mnoha místech Asie se totiž lze naučit meditačním a jógovým technikám, protistresovým adaptačním a relaxačním postupům, metodám koncentrace mysli a způsobům neustálého doplňování psychické energie, které se hodí i v našem uspěchaném „tržním“ západním světě a v běžném životě doma.

Zkušenost s asijským duchovnem tak nemusí být žádným mystickým blouděním v nadpozemských světech, ale prostě a jen seznámením s velmi efektivním způsobem psychohygieny. Zatímco očistě svého těla věnujeme na Západě každý den spoustu času a provádíme ji s až obsesívním úsilím, očistu svého vědomí a duše naprosto zanedbáváme.

Podle českého zenbuddhisty, psychoterapeuta, hudebníka a věrozvěsta hnutí New age Vlastimila Marka je největší přínos pobytu v asijském ášramu či klášteře v tom, že se tu člověk zpomalí, „defragmentuje si harddisk“ a naučí se naslouchat sám sobě: „Pak překvapeně zjistíte, že díky zdánlivé pomalosti a klidu se paradoxně dá stihnout mnohem víc práce. Pobytem v indickém ášramu se můžete naučit absolutní koncentraci na to, co právě děláte. Stoprocentně pracovat, ale pak taky stoprocentně odpočívat a už na práci vůbec nemyslet. Důležitá je přitom osobní zkušenost – číst v Čechách knihy o indickém duchovnu je něco úplně jiného než vyzkoušet si v Indii meditovat.“

Etické paradoxy převtělování

Když dáte malomocnému žebrákovi almužnu, podle Asiatů mu tím vlastně uškodíte, protože si své utrpení za hříchy minulých životů bude muset prožívat o to déle. A jediný, komu vaše almužna žebrákovi (a tím i dobrý skutek, plodící dobrou karmu) pomůže, jste vy sami. Postižení, slepí, chudáci, mrzáci a ti, kterým se v životě nedaří, si podle této náboženské logiky mohou za všechno sami a dobře jim tak. Ano, je to divné, zvrhlé a bizarní. Ale Asiati to prostě tak chápou…

Článek je pokračováním „Prožitek přítomnosti“.

Autorem článku je Ivan Brezina, novinář, cestovatel. Ivanovy příspěvky pravidelně vychází v Mladé frontě DNES, Lidových novinách, Hospodářských novinách, Marie Claire, Elle, Koktejlu, Neviditelném psu. Ivan je také redaktorem v G.cz. Během své novinářské praxe obdržel dvě novinářské ceny za první místa (v roce 1999 v soutěži Příběh uprchlíka a v roce 2001 za reportáž o indickém náboženském svátku Kumbh Méla).