Když vaše práce už není jen práce

Tak začíná příběh o Sáře Lopezové z amerického státu Illinois. Sára je řidička školního autobusu, svou práci miluje nade vše. Děti vozí do školy a ze školy už více než dvacet let. A jak sama říká, všechny je miluje jako svoje.

Ve volném čase Sára ráda háčkuje a jednoho dne se jí v hlavě zrodila myšlenka, že „svým“ dětem, které vozí každé ráno školním autobusem, uháčkuje speciální čepici. Speciální? S oblíbeným hrdinou či komiksovou postavičkou, podle toho, co které dítě má rádo. „Tak jako my dospělí, i děti mají svoje nálady a těšení či netěšení se do školy. Chtěla jsem jim ta rána nějak vylepšit,“ říká Sára.

Sára se dětí nenápadně vyptávala, všechny hrdiny si poznačila. Kromě postavičky se ptala i na oblíbené barvy. Postupně, jak získávala od dětí tajné informace, začínala doma po práci háčkovat. A když měla čepic jako dětí, jednoho rána děti překvapila. „A ty, panečku, koukaly. Nevěřily vlastním očím,“ vypráví Sára. „Já byla dojatá a ony šťastné,“ byl to úžasný pocit. Teď máme ta rána taková barevnější,“ doplňuje zručná řidička školního autobusu.

 

Bez světel to nejde

Ozdobit rodinný dům světelným řetězem to není nic lehkého. To jistě znáte z domova. Světelný řetěz je dlouhý a aby na domku dobře vypadal, musí být precizně umístěn ve všech detailech domu. Jak šťastní musí být ti, kteří se rozhodli žít v bytových komplexech a dávají si světýlka jen do oken a na balkon!

Glenn Elvenholl z amerického Colorada zdobí svůj domek pravidelně začátkem prosince a ještě si bere v práci den volna, aby to stihl. Na vlastní kůži a, ehm, bolest, okusil jaké to je spadnout ze štaflí, když se snažil na svůj dům světelný řetěz umístit. Přivolaná ambulance si Glenna odvážela do nemocnice s vykloubeným kotníkem a zlomenou nohou.

Ale parta hasičů, kteří byli ke Glennovi též přivolaní, se na „nedokončenou“ Glennovu práci nemohli dívat. A tak, když Glenna předali nemocniční službě, se vrátili ke Glennově rodině a jejich dům jim dozdobili.

„Víte, my všichni máme děti, dokonce někteří i stejně staré jako má Glenn, a víme, že Glennovy děti by byly smutné, kdyby jejich dům nesvítil. Světla jsou potřeba!“, dodává velitel coloradských hasičů, který se dokončovací světelné práce na Glennově domu podílel.

 

Můj brácha má super bráchu

Vzpomenete si, kdy jste naposledy mluvili se svým sourozencem? Kdy jste si třeba jenom zavolali? Bylo to včera, před týdnem? Měsícem snad? Nebo déle? Kdybychom se zeptali Cliva, Bena a Jonathana, třech bratrů, které dnes od sebe dělí stovky kilometrů,  nepřemýšleli by a hned by odpověděli. Jsou spolu totiž v kontaktu i přes velkou vzdálenost neustále.

Nejstarší bratr Clive vyvěsil na svůj facebookový profil fotku svého mladšího bratra Bena, který sedí u stolu s haldou poznámek, kalkulačkou a složitých rovnic. Vedle toho všeho má položený telefon, na jehož a displeji je vidět obrázek nejmladšího bratra Jonathana, s názvem „Bráchové se spolu učí“. Tento post sklidil poměrně dost lajků a dojemných komentářů. Bratři si takto spolu volají každý týden a ten starší z dvojice se toho mladšího snaží připravit na přijímací zkoušky na vysokou školu.

Hodně komentářů pod fotkou bylo o tom, jak je skvělé mít podporu v rodině a že toto jsou ty skutečné zážitky, které přetrvají do dospělosti a na které se bude často vzpomínat. Kluci, bratři, dodávají, že na své sourozence nedají dopustit a vždy si najdou čas, aby tomu, který právě potřebuje, pomohli nebo vyhověli. Ale také dodávají, že často vzpomínají, když byli malí, jaké naschvály si dělávali a jak se vzájemně trápili. Jenže teď, když se vidí méně, jsou rádi za každý telefonát nebo jen krátkou zprávu.

 

A co vy? Už vytáčíte číslo své sestry nebo svého bratra?